Müllerův dům byl původně součástí opavského hradu, později zámku, jehož existence je doložena od 2. poloviny 14. století. Původně byl hrad postaven vně městských hradeb a v prostoru dnešního Müllerova domu stál zřejmě v této době mlýn. V polovině 16. století již máme v tomto prostoru doloženu hradní kuchyni. Opavský hrad často měnil své majitele, a to až do roku 1614, kdy získal opavské knížectví kníže Karel I. z Lichtenštejna. Tzv. Müllerův dům byl tehdy využíván jako sýpka. V roce 1722 byla budova přestavěna v barokním stylu a proměněna na byt purkrabího opavského zámku. Od poloviny 19. století byl dům pronajímán, přičemž od 70. let figuruje jako nájemník advokát Franz Müller, který jej koupil pro svou rodinu. Právě po této rodině se dodnes nazývá tento dům Müllerovým.
V letech 1891‒1892 proběhla demolice opavského zámku, na jehož místě byla záhy postavena budova Učitelského ústavu (dnes Mendelovo gymnázium) a částečně také Historická výstavní budova SZM. Müllerův dům zůstal v držení rodiny Müllerů až do roku 1925, kdy jej odkoupila Zemská správní komise pro Slezsko, původně za účelem umístění knihovny Slezského zemského muzea. Budova prošla rekonstrukcí, nutnými opravami a úpravami, podobně jako park, který měl být otevřen veřejnosti. Díky daru Jana II. z Lichtenštejna přibyly do parku u Müllerova domu rovněž dvě sochy a váza ze zámeckého parku v Branticích.
V Müllerově domě bylo přes všechny původní plány nakonec zřízeno tzv. legionářské muzeum (1928), tedy opavská pobočka pražského Muzea památek národního odboje. Vzniku expozice věnované odboji za první světové války předcházely tři výstavy památek na československé legie, které v Opavě proběhly v letech 1920, 1925 a 1927. Poslední z nich, která se konala přímo v Müllerově domě, pak položila základ novému muzeu. Legionářské muzeum nebylo samostatnou institucí, spadalo od počátku organizačně pod Slezské zemské muzeum. Zřizovatelem muzea byla nejprve Zemská správní komise pro Slezsko, od konce roku 1928 pak Zemský úřad v Brně. Tyto nadřízené orgány zastupoval ve výboru Muzea památek národního odboje asistent, později ředitel Slezského zemského muzea Dr. Karel Černohorský.
Pohled do interiéru tzv. legionářského muzea v Müllerově domě.
Centralizací opavského muzejnictví za německé okupace do Říšského župního muzea (proběhla v letech 1938–1939) pak přestalo legionářské muzeum fakticky existovat. Část jeho sbírek byla vrácena zapůjčitelům, část rozchvácena nebo zničena. To, co se dochovalo z bohatého legionářského fondu do dnešních dnů, je dnes uloženo na Historickém pracovišti Oddělení společenských věd Slezského zemského muzea.
Během II. světové války sídlilo v Müllerově domě fotografické oddělení reprezentované Rudolfem Chodurou, který byl na pozici vedoucího až do začátku roku 1945, kdy před blížící se frontou opustil Opavu. Mimo to zde byla umístěna také preparátorská dílna, knihvazačství, stolařství a také depozitář prehistorického oddělení.
Osvobození Opavy v roce 1945 znamenalo nejen obnovu válkou poničeného města, ale také záchranu památek. V rámci opavského muzea šlo převážně o nápravy škod napáchané požárem muzejní budovy, kde byly uloženy nejen předměty v expozici, ale také značná část muzejních archeologických sbírek.
V roce 1947 byl na doporučení Státního archeologického ústavu v Praze přijat na prehistorické oddělení Slezského muzea v Opavě Lumír Jisl, student prehistorie a dějin umění FF UK v Praze. Ač ho se Slezskem zprvu nic nepojilo, prokázal neobyčejnou systematičnost, pečlivost a pracovitost při třídění sbírek. Zjistil stav sbírek, které často vykopával ze zničené muzejní budovy, prováděl revizi nálezů a zjišťoval ztráty. Zajišťoval také konzervaci předmětů, třídil archiv lokalit a zavedl systém inventarizace, katalogizace a zápisu do P a M řady sbírkového fondu, který se používá dodnes. Po odchodu dr. Černohorského do Brna se ujímá řízení celého muzea, od roku 1955 pak řídí detašované pracoviště brněnského archeologického ústavu. Archeologické pracoviště se s příchodem dr. Jisla poprvé profesionalizuje ve smyslu obsazení studovaného odborného pracovníka a natrvalo se usazuje v budově Müllerova domu, kde je od roku 1947 umístěno archeologické pracoviště s depozitářem laboratoří a fotografické pracoviště. V roce 1956 ale Lumír Jisl odchází do Prahy na archeologický ústav, kde svůj zájem směřoval k orientalistice. Na Opavu však nezapomněl ani po svém odchodu, pravidelně zde jezdil a zajímal se o dění v muzeu.
Lumír Jisl na výzkumu, Opava-Kateřinky, Nad Sádrovcovou studánkou, 23. 9. 1948.
Dva roky po odchodu dr. Lumíra Jisla nastupuje na místo vedoucí archeologického pracoviště PhDr. Vlasta Šikulová, která zde působila až do svého odchodu do důchodu v roce 2001. Archeologické oddělení rozvíjelo zejména terénní aktivity. Nekopalo se pouze v místech vyvolaných stavební činností při obnově válkou zničeného města nebo novou výstavbou v prolukách po zbořených a zasažených domech, ale také na místech s pravěkým osídlením (např. Holasovice, Brumovice, Vlaštovičky, Vávrovice). Nejzásadnějším výzkumem byly záchranné práce v rámci rekonstrukce kostela sv. Václava v Ostravě a zejména kostela sv. Václava v Opavě s přilehlým dominikánským klášterem (zejména mezi lety 1967 až 1987).
Holasovice, archeologický průzkum slovanského pohřebiště a kostela, výzkum hrobu č. 5, na snímku Zdeněk Martínek a Vlasta Šikulová, r. 1959.
Navzdory nepříznivé politické situaci, tlaku a slabé podpoře poskytnutých provozních nákladů V. Šikulová prováděla výzkumy na vynikající úrovni. Dbala na plavení vykopané zeminy, díky čemuž se podařilo získat i velmi drobné nálezy (hmyz, vaječné skořápky, mince, korálky), středověké výzkumy odkrývala po vrstvách a sledovala nálezové okolnosti jednotlivých nálezů, díky čemuž mohla přesně popsat stratigrafii, na základě nalezených mincí nálezové situace také datovala. Jako jedna z prvních využívala fotogrametrii v terénu při dokumentaci nálezových situací. Zároveň se jí podařilo vybavit archeologické pracoviště konzervátorským zázemím, díky němuž se mohly nálezy získané výzkumy ihned odborně ošetřit.
Vlasta Šikulová s reportérkou ČST, snímek z natáčení televizního pořadu „Blahopřání ke 150. narozeninám“ ve výstavní budově SZM, 21. 9. 1964.
Stranou nezůstala ani publikační činnost, kdy V. Šikulová průběžně informovala o činnosti archeologického oddělení a probíhajících výzkumech. Publikovala nejen aktuální zprávy z terénu, ale také obecně platné poznatky jako např. příspěvek archeologie k nejstarším dějinám Opavy (1975), o středověké polévané keramice z Opavy (1985) či rozpoznala pravěká kamenná závaží a definovala je v otázce ohledně rybolovu v mladší době kamenné (1961), což jsou dodnes uznávané závěry.
V roce 2001 se vedení archeologického pracoviště ujímá PhDr. et PhDr. Markéta Tymonová, Ph.D., absolventka brněnské Masarykovy univerzity, která zde působí až do roku 2012.
Archeologické pracoviště s depozitářem i nadále sídlí v Müllerově domě. Oddělení je postupně začleňováno pod Oddělení společenských věd a terénní činnost je v podstatě utlumena. Do popředí se dostává zpracovávání nálezového fondu z dřívější éry terénních výzkumů a přebírání materiálu z archeologického ústavu. Dochází k modernizaci muzejní práce. Markéta Tymonová převedla kompletní chronologickou a systematickou evidenci nálezů do digitální databáze a celou sbírku pak zapsala do Centrální evidence sbírek. V rámci svého působení na Slezské univerzitě vyvíjela pedagogickou činnost nejen na půdě univerzity, ale v rámci praktických ukázek také na archeologickém pracovišti muzea.
V rámci interních a grantových projektů se věnovala také zpracovávání staršího muzejního fondu. Například ve spolupráci s P. Kouřilem připravila publikaci výsledků ze slovanského mohylníku ve Stěbořicích. Je autorkou či spoluautorkou výstav s archeologickou tématikou, např. Sága moravských Přemyslovců (2008), Bronzové poklady (2010) nebo Krása, která hřeje. Gotické a renesanční kachle Moravy a Slezska (2008–2010).
V roce 2012 byla budova Müllerova domu již ve špatném technickém stavu. Pro potřeby archeologického pracoviště se stával čím dál méně vyhovující a bylo nutné hledat řešení. Jako jediné možné východisko se ukázala kompletní rekonstrukce objektu, neboť poslední oprava domu proběhla pouze ve formě vnitřních rozvodů plynoinstalace v roce 1993. V roce 2015 bylo proto archeologické pracoviště i s depozitářem přestěhováno do jiných prostor, rekonstrukce objektu pak probíhala až do roku 2018.
Od 31. května 2019 je budova i s přilehlým parkem otevřena veřejnosti a využívána jako nový expoziční a výstavní prostor Slezského zemského muzea. Návštěvník může vidět téměř všechny stavební fáze objektu – od těch středověkých přes novověké až po ty současné, které umožnily podzemní propojení Historické výstavní budovy s tímto domem. Zahrada je upravena do podoby, jež umožňuje nejen konání nejrůznějších kulturních akcí, ale i přírodovědné a historické edukační aktivity. K výsadbě zahrady byly zvoleny zejména původní slezské odrůdy ovocných stromů a keřů doplněné okrasnou výsadbou.
V suterénu Müllerova domu vznikla zcela nová a moderně pojatá archeologická expozice, která přiblížuje proměny areálu, na kterém se dům nachází. Návštěvníci se tak budou moci seznámit s původním opavským městským hradem, který byl zbořen v 19. století a na jehož místě vyrostla stávající muzejní budova. Vystaveny jsou nálezy učiněné při výzkumech předcházejícím vlastní rekonstrukci a ty jsou doplněny unikátními archeologickými a historickými muzejními sbírkovými předměty opavské a slezské provenience. Mimo samotnou archeologickou expozici se v domě nachází ještě velký reprezentační sál, který je využíván k přednáškám a kulturním akcím, příp. k menším tematickým výstavám. Od roku 2026 je taktéž využívána půda objektu k uměleckým instalacím.
Poslední aktualizace článku: 31.03.2026
Vytisknout celý článek
